Tibet
Tibet je jedno z nejhezčích míst na světě ležící v centrální Asii a dnes je součástí obrovské Číny. Skládá se z provincií Ü- Cang, Amdo a Kham, hlavní město Tibetu je Lhasa s krásným palácem Potala -sídlem dalajlámů od 17. stol. do roku 1959, kdy musel XIV. dalajláma uprchnout do exilu v indické Dharamsale.
Historie Tibetu sahá až do začátku 2. stol., ale zajímavá je až doba kolem 7. století spojená s pronikáním buddhismu. Tibetský král poslal svého ministra do Nepálu, aby přivedl buddhistického učence Šántarakšitu předávat Buddhovo učení. Šántarakšitu však z Tibetu po krátké době vypudili přívrženci bönismu, ale stihl králi doporučit, aby místo něj pozval tantrického mistra Padmasambhavu. Padmasambhava dokázal přesvědčit bönistické odpůrce a podmanit si bönistické duchy země.
Od této doby si šel spokojeně Tibet dějinami ruku v ruce s buddhismem až do roku 1950. Ve zmíněném roce vtrhla do Tibetu čínská armáda a pro Tibeťany začalo peklo, řečeno křesťanskou terminologií.
Po vpádu čínské armády do Tibetu v roce
Povstání bylo krvavě potlačeno a dalajlama byl donucen opustit Tibet a uchýlit se do indického exilu. Bilance "úspěchů" čínské invaze, nejrůznějších celostátních kampaní, pracovních a ideologických programů a "kulturní revoluce" je dostatečně známá: 80 000 mrtvých během vojenského vpádu a v důsledku zásahu proti povstání v roce 1959. Přes milion Tibeťanů zemřelo ve věznicích, pracovních táborech nebo při hladomoru. Neustávající exodus Tibeťanů do exilu dosahuje již 120 000 uprchlíků. Z více než 6000 klášterů, chrámů a svatyní, v nichž žilo téměř 600 000 mnichů a mnišek, zůstalo pouhých třináct. Mniši a mnišky byli z klášterů vyhnáni, cenná umělecká díla vypleněna a rozprodána. Komunistická totalitní moc krutě omezila základní práva Tibeťanů na svobodu vyjadřování, užívání mateřského jazyka, pohybu, náboženství. Státní populační politika nutí tibetské ženy k násilným potratům a sterilizacím. Svévolné zatýkání, represe, mučení, zastrašování a věznění se staly součástí každodenního života Tibeťanů v jejich vlastní zemi.
Tibeťané bojují nejenom s Číňany, ale hlavně s časem. V dnešní době je již na území Tibetu více přistěhovalců z Číny, než původních Tibeťanů. Na přistěhovalce se nevztahuje povinnost mít maximálně jedno dítě, a tak se může stát, že Tibeťané budou jako kapka v moři a jejich kultura ve své vlasti zanikne a bude se udržovat jen v zahraničím exilu. Čas hraje také proti duchovnímu vůdci Jeho svatosti dalajlámovy. Musíme si uvědomit, že dalajláma je sice velice vitální pán, ale ročník 1935. Číňanům stačí pouze čekat a čekat... Nikdo neví, kdo a za jakých okolností současného dalajlámu nahradí.
Jeho svatost XIV. dalajláma je zárukou nenásilného boje, ale už i v tibetském táboře začínají silně rezonovat názory (hlavně od generace, která se narodila už v zahraničí) o nesmyslnosti této nenásilné cesty. Tibet si díky ní získal obrovské sympatie lidí a i západních států, ale jinak se žádných velkých ústupků ze strany Číny nedomohl.
